Tímto článkem bych chtěla nakousnout moje prázdninové dobrodružství, kdy mě dobrovolnický projekt zavedl na Balkán. Ačkoliv jsem se tam ocitla spíš neplánovaně, Balkán, jeho krajina, jazyk, milí lidé a burek se sýrem se mi dostali pod kůži víc než jsem si zprvu byla ochotná přiznat.

Balkánský poloostrov a především státy bývalé Jugoslávie jsou nesmírně zajímavým cestovatelským cílem. Neočekávejte, že uvidíte pompézní a udržované historické památky, vzorně upravené ulice nebo snad pulzující moderní velkoměsta. Toho je jako šafránu, alespoň z mé prozatimní zkušenosti (Srbsko, Černá Hora). Místo toho se tu ale najdete nádhernou přírodu, kdy se napříč jedním státem setkáte s bílými plážemi a čistým mořem, dechberoucími strakatými horskými masivy, rozsáhlými ledovcovými jezery, říčními kaňony a lesy. K tomu připočtěte milé lidi, kteří vám často ochotně a bezplatně pomůžou a možná pochopíte, co mě na Balkánu tak nadchlo a proč se tam chci vrátit :-)

Prvotní jiskra

Když jsme s přítelem v červenci odjížděli na dobrovolnický workcamp, moc jsme toho o našich destinacích nevěděli. Dvanáct dní jsme trávili ve vesnici 30 kilometrů od Bělehradu, kterou jsme pomáhali zvelebovat, organizovali sportovní soutěže a opravovali dětská hřiště. Další zastávkou byl samozřejmě Bělehrad, a poté jsem přejeli do Černé Hory a teprve tam jsme začali spřádat plány a pátrat.

Krajinou Černé Hory jsem byla uchvácená hned po překročení hranic, kdy jsme s autobusem stoupali po horských serpentýnách, obklopeni majestátními vápencovými velikány, nořili se do tunelů, zasazených nerušeně dovnitř hor, a o nějakou tu hodinu později jsme se připojili ke kaňonu řeky Morača, která nás dovedla až do hlavního města. Hned v úvodních deseti minutách bylo rozhodnuto:

Musíme aspoň na den do hor!

Náš horský výlet jsme zrealizovali až v samotném závěru cesty a vyhradili si na něj tři dny. Naším cílem se stal Národní park Durmitor v severní části země. A můžu vám říct, že jestliže se Skadarskému jezeru říká skrytý drahokam Černé Hory, tak Durmitor je přímo dračí jeskyně napěchovaná až ke stropu blyštivým pokladem! Je úplně skvělý lehnout si na některou ze zelených strání, které vypadají jak vystřižené z Rakouska, a jen se kochat pohledem na okolí 😊

Okolo Černého jezera a ještě dál

Hned po ubytování naše první kroky vedly do centra parku, k Černému jezeru. Tam jsme strávili minimálně hodinu, protože na tuhle krásu se nejde vynadívat. Netuším, jak to ti Černohorci dělají, ale jezero je křišťálově čisté s tyrkysovým středem a dokonce se v něm můžete vykoupat. My v těch 12°C tak odvážní nebyli, ale jiní jo 🙂



Od Černého jezera se dá vyrazit na spoustu míst, k Ledové jeskyni, na nejvyšší vrchol Bobotov Kuk, do Titovy jeskyně anebo třeba k dalšímu jezeru, Hadímu (Zminje). My zvolili poslední možnost, protože to vypadalo jako pohodová trasa a já osobně jsem ulítlá na vodní plochy, které dokážu dlouze obdivovat a rozplývat se ještě měsíce poté.

Hlavní trasy v Durmitoru jsou obstojně značené, s těmi menšími už je to horší, takže doporučuju na stoprocent mít s sebou mapu, ať už papírovou nebo v mobilu. Ztratit se dá coby dup a cesta zpátky se hledá blbě (vlastní zkušenost, bloudili jsme kdesi v lese asi dvě hodiny, GPS navigace nefungovala a už jsem měla fakt strach).

Hadí jezero krásy Černého nedosahuje, je to takový brčál, ale kousek od něj je pěkné piknikové místo i se stoly. Samotný výšlap je nenáročný, pokud pršelo, tak místy bahnitý, a i se trošku zadýcháte, ale zvládne to každý. Po cestě najdete hromady borůvek, lesních jahod a malin, tak můžete rovnou doplnit i cukry, trhat není zakázané 😀



Výlet jsme završili vycházkou po břehu Černého jezera, hezky kolem dokola. Ve skutečnosti jsou tam jezera dvě, to hlavní je hrází odděleno od menšího, ale hlubšího a temně modrého bratříčka. Spojují se v jedno jenom při silných deštích.

Výhled z Crvené Gredy

Druhý den jsme se vyzbrojili na pořádný výšlap a v závěru nachodili 25 kilometrů, převážně do kopce. Půlku cesty jsem myslela, že umřu, ale sestup byl ještě horší 😃 Chce to pořádný boty a dávat pozor, protože někdy to klouže. A to ani nemluvím o tom, jaká byla nahoře zima...


Ke zdolání jsme si vybrali vršek Crvena Greda, s odbočkou k jezeru Jablan, která stojí za to, i když to znamená další škrábání zpátky do kopce. Cesta je to náročná, chvílema se leze i po čtyřech, značení od určitý chvíle stojí docela za pytel, ale ten výhled... ten výhled! To byla nádhera už při šplhání. Neměli jsme sice štěstí na krásnou modrou oblohu, ale i tak se před námi rozevřel pohled do údolí jako na dlani. V tu chvíli nám ta námaha přišla úplně mrňavá a jenom si užíváme.

Crvena Greda, pod ní jezero Jablan

Po cestě zpátky už jsme sotva pletli nohama. Okružní cestu jsme bohužel nenašli, takže jsme museli znova tou samou cestou, přes všechny ty kmeny a kameny. V tu chvíli bych celý Durmitor proklela do základů, mrznu, začíná poprchávat a mě ujíždí nohy. Ale stačilo sejít na rovnou cestu a obličej se mi vyjasnil. Jsme spokojení s tím, co jsme zvládli a odbočujeme ještě ke čtvrtému jezeru, jehož jméno si už bohužel nevybavím.

Po příchodu do pokoje jsme upadli do postele ani nevíme jak. Nohy bolí, zmrzlí jsme až na kost, ale spokojení.

Je to fakt nádhera.

Kaňon řeky Tary

Na poslední den jsme si původně plánovali výstup na Bobotov Kuk, ale po zabijáckém výšlapu na Crvenou Gredu jsme si zabalili batůžky a vyrazili ven ze Žabljaku, stopnout někoho, kdo nás hodí k Djurdjevićovu mostu. Z něho se totiž nabízí výhled na proslulý kaňon řeky Tara, jednoho z must-see Černé Hory.

A co vám budu povídat, znovu jsem byla unešená a obdivuji do teď. 

Povedlo se nám stopnout pána, vezoucího postarší, hodně komunikativní pár, kdy jsme se půl hodiny dorozumívali posunky a česko-černohorsko-rusko-anglicky. Zatímco Srbům rozumím docela dost, černohorština, ač skoro to samé, má takový pro mě silnější přízvuk, takže domluva to byla fakt otřesná😃 Ale aspoň cesta uběhla. Pán si od nás vzal 2€ a vysadil nás u mostu, který byl obsypaný turisty. No bodejť, taky je to vyhlášené místo.


Největší atrakcí řeky Tary je zip line, lanový skluz, kdy se na kladce proletíte nad kaňonem, dokonce se jedná o nejdelší zip line v Evropě a možná i na světě. Bohužel, jedna ani ne půl minutová jízda stojí 20€ a my jsme chudí studenti, takže moje srdce zaplakalo, ale tvrdě jsem si řekla ne. Místo toho jsme radši sešli dolů pod most, až k řece, s tím, že se smočíme a trošku se rozvalíme.

Řeka je opět nádherně čistá a průzračná, vidíte až na dno. Což je asi ta nejzákeřnější věc, protože to vypadá, jako když není vůbec hluboká. Vyhrnula jsem si proto trochu kalhoty, abych nepohoršovala okolo jedoucí raftaře, a radostně vletěla do řeky.

Byla to neskutečná ledárna.

A ještě k tomu hluboká.

Takže po pěti krocích jsem vězela po pás ve vodě, která podle mě mohla mít tak 4°C (Baltské moře oproti tomu bylo kafe), oblečení totálně promočené a akorát zalezlo sluníčko. Hodnotím to jako jeden z těch nejlepších nápadů, půlku cesty zpátky jsem šla v kalhotkách a dlouhé mikině, s legínama roztaženýma přes záda, aby mi aspoň trochu uschly.

Ale víte co? Stálo to za to. Jsou to zážitky.


Od Tary jsme stopovali zpátky a opět měli štěstí, protentokrát nás pán hodil až do centra Žabljaku. V Černé Hoře jsme stopovali úplně poprvé v životě, takže jsme to jenom oťukávali a byla jsem překvapená, jak je to super. Jsem totiž vychovaná rodinou, kde je stopování ten druhý největší hřích hned po vraždě, takže jsem se dlouho bála a odmítala. Přitom problém dělá akorát jazyková bariéra a trapné ticho v autě.

A teď trošku z praktického soudku pro zájemce. 

Doufám, že jsem vás navnadila, protože Durmitor se mi usídlil hluboko v srdci a rozhodně jsem tam nebyla naposled.

Jak se tam dostat

Nejlepším výchozím bodem pro návštěvu NP Durmitor je horské město Žabljak. Existuje buďto přímé autobusové spojení z Podgorici (koupit si lístek můžete zde) anebo se můžete vydat vlakem do Nikšiće, a poté přestoupit na autobus. Samozřejmě nejlepší variantou je doprava autem.
Kdo chce šetřit, tak ať zkusí Blablacar anebo stopování. Dobrotivý Černohorec se dá odchytit poměrně snadno, my jsme takhle jeli zpátky ze Žabljaku až do Podgorici 🙂

Kde bydlet

Žabljak je oblíbenou destinací, takže sehnat něco slušného za podobně slušnou cenu nemusí být v hlavní sezóně jednoduché. Najdete tu všechno od malých guesthousů přes hostely až po pořádně mastné hotely.
Couchsurfing je v téhle oblasti téměř marný (nejlíp se shání v Podgorici, ale rozhodně ne v létě), za sebe doporučuju Airbnb nebo Booking.
Přímo v okolí NP Durmitor je i několik kempů.

Kolik to stojí

Cesta autobusem do Žabljaku vyjde zhruba na 10,50€ na osobu i se zavazadlem, vstupné se pak liší podle délky. Jednodenní vstupné je za 2€, na tři dny zaplatíte 5€. Samozřejmě se dá projít i bez placení, což vám mnoho místních poradí, ale předem varuju, že po parku chodí kontroly a vyžadují lístky. Nevěřila jsem tomu, ale za dva dny v parku nás zastavili dvakrát.
Protože jste ve vysokohorské centru, počítejte s tím, že potraviny mají také vysokohorskou přirážku. Je tu dráž než v hlavním městě a dráž než v ČR.

Tipy na závěr:

• Počasí na horách umí být ošidné a výjimkou není ani jižní stát. Do Žabljaku jsem vyrazila vybavena mikinou a tenkou běžeckou bundou, takže na rapidní pokles teploty z 35°C na 12°C jsem nebyla připravená a klepala jsem kosu. Ještě když foukalo a poprchávalo. V den našeho odjezdu pro změnu teplota vystoupala nad 20°C.
• Pokud pojedete autobusem, nezapomeňte si přibalit dobře těsnící sluchátka. Až vám řidič pustí pořádně od podlahy jejich národní písně, budete mi za tohle vděční 😀
• Při cestě autobusem počítejte i s poplatkem za zavazadlo (50 centů až 1 euro). Je to oblíbená praktika jak v Srbsku, tak v Černé Hoře.
• Zkuste si před odjezdem procvičit cyrilici, část značení Durmitoru je psána jenom v ní. Potkali jsme takhle argentinský pár, který šel na úplně opačnou stranu, protože "těm znakům nerozumí". 😃