Minulý rok byl pro mě zlomový hned v několika momentech. Navštívila jsem nový kontinent, pustila se po hlavě do učení nového jazyka a zase si o kus dál posunula hranice toho, čeho jsem schopná. Počet navštívených zemí, kde jsem aspoň vystrčila patu z letiště, se zastavil na čísle 29. A do toho jsem pořád studovala medicínu.
Uplynulých 365 dní pro mě znamenalo nejen mnoho poprvé, ale také spoustu návratů do minulosti. A bylo to boží. Proto si zaslouží ohlédnutí za 19 momenty, které si jako důležité nesu dál.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem v dubnu dostala e-mail o umístění do Azogues, maloměsta daleko od Quita, kde jsem navíc měla být jediný výměnný student. Zachvátila mě panika. Co já tam budu sama dělat? Užuž jsem stáž rušila, když mi byla řečena moudrá slova: "Pokud nepojedeš, tak se budeš akorát užírat coby kdyby. Když pojedeš, aspoň to vyzkoušíš a vždycky můžeš odletět dřív. Bude tě to stát akorát peníze navíc, který bys tam stejně utratila."
A tak jsem se rozhodla.
Nutno podotknout, že dvoutýdenní maratón na Duolingu, kterému jsem věnovala 8 hodin denně, mě nespasil.
Naštěstí jsem si ten den vybrala pořádný kus štěstí. Za půlhodiny jsem profrčela všechny kontroly a s rozvázánýma botama sprintem doběhla do letadla.
Ještě teď se stydím, když na to vzpomínám. Na druhou stranu, tohle byl asi můj největší krok ze zajetého pohodlí, protože do té doby jsem byla zvyklá dělat věci aspoň dobře, když už ne perfektně. A najednou jsem úplně selhala.
(Krušné to bylo i pro místní studentskou organizaci. Byla jsem jejich úplně první výměnný student,  takže si původně mysleli, že to nějak zvládnou. Ale moc to nešlo. Od té doby - jak mi přiznali - odmítají kohokoliv, kdo nezvládne Skype rozhovor ve španělštině. Jó, těma chybama se člověk fakt učí.)
(Nebudeme si lhát, taky to mělo co dočinění s tím, že někteří z nich na mě sem tam mluvili anglicky.)
Jinak, o celé stáži v Ekvádoru si můžete přečíst tadytu čtyřdílnou reportáž.
Ale stálo to za to! Výlet na lagunu Churup se spolu s lagunou 69 stal mojí největší srdcovkou jihoamerického léta. Ani Salkantay trek a Machu Picchu tak nezabodovali. A rozhodně se do Huarázu potřebuju vrátit.
Bylo mi líto celou tu námahu vyhodit oknem, takže jsem se odhodlala a přihlásila na kurz. První hodinu si mě lektorka vyzkoušela a dostala jsem to černý na bílým: posunula jsem se na úroveň A2! Ale ještě je v tom práce jak na kostele, protože bych si přála vytáhnout španělštinu aspoň na B2.
Měla jsem z tohohle systému docela obavu a i když byl zimní semestr fakt náročný, jsem za to nakonec ráda. Stihla jsem totiž všechny zkoušky během semestru, takže jsem se konečně po pěti letech nemusela učit o Vánoce a mohla si užívat atmosféru a kynout z cukroví. Navíc jde z většiny o klinické předměty, které jsou zajímavé a konečně to člověku všechno začíná dávat smysl.
Jižní Amerika mě naučila si vážit místa, kde jsem se narodila, svých příležitostí a privilegií. A že je fakt máme. Jsem díky tomu spokojenější, šťastnější, míň pindám. Zároveň jsem měla možnost se osobně přesvědčit, že realita je dost odlišná od mediálního obrazu a předsudků. Jsem opravdu ráda, že jsem vyrazila, že jsem si to užila a všechno dopadlo dobře. A až se svět zase vrátí do starých kolejí, tak vám nelze než doporučit, abyste vyjeli taky. Klidně jako samotná holka :)
Uplynulých 365 dní pro mě znamenalo nejen mnoho poprvé, ale také spoustu návratů do minulosti. A bylo to boží. Proto si zaslouží ohlédnutí za 19 momenty, které si jako důležité nesu dál.
 |
| Laguna 69, Peru |
1. Návrat ke kořenům
Po době, která mi připadá jako nekonečno (v překladu: po čtyřech letech studia medicíny) jsem se v únoru vrátila k pravidelnému kreslení. Sice mi to vydrželo jenom půl roku, ale vyplavilo mi to tolik endorfinů, že z toho čerpám snad dodnes.2. Pokoření farmakologie
V lednu jsem úspěšně knokautovala strašáka čtvrťáků - farmakologii. Byl to biflovací maraton šílených názvu a mechanismů, celou stěnu jsem měla polepenou zástupci lékových skupin a v kapse nosila štoček kartiček s tím samým. Ale naštěstí to dopadlo. |
| Kousek z farmakologické zdi. |
3. Vyslancem tisku
V květnu jsem se vrátila na můj oblíbený brněnský festival, kam jsem jezdila za dob svého dospívání. Místo řádného účastníka jsem ale kolem krku poprvé nosila šňůrku s novinářskou akreditací a bylo mi tak nějak blaze. Konečně jsem totiž měla pocit, že se moje psaní někam ubírá a rozvíjí se. Pro někoho malichernost, ale mě to zahřálo u srdíčka. Vznikl z toho tenhle článek.4. Dubnové váhání
Na podzim roku 2018 jsem se přihlásila na klinickou stáž do Ekvádoru a s napětím očekávala výsledek. Za destinaci jsem si vybrala Quito, hlavní město, protože téměř nemluvím španělsky a říkala jsem si, že tam to bude nejvíc multikulturální.Jaké bylo moje překvapení, když jsem v dubnu dostala e-mail o umístění do Azogues, maloměsta daleko od Quita, kde jsem navíc měla být jediný výměnný student. Zachvátila mě panika. Co já tam budu sama dělat? Užuž jsem stáž rušila, když mi byla řečena moudrá slova: "Pokud nepojedeš, tak se budeš akorát užírat coby kdyby. Když pojedeš, aspoň to vyzkoušíš a vždycky můžeš odletět dřív. Bude tě to stát akorát peníze navíc, který bys tam stejně utratila."
A tak jsem se rozhodla.
5. Poprvé ve Švýcarsku
I když jsem byla v procesu šetření, neodpustila jsem si low-cost výlet do Švýcarska. Sníh a lavinové výstrahy v květnu, spaní ve špatném spacáku v -1°C... Un poco loco, ale užila jsem si to náramně. |
| Počasí nám ve Švýcarsku vyloženě přálo. |
7. Dvoutýdenní španělský maratón, který nic nezachránil
I když jsem si pořád slibovala, že se začnu pořádně učit španělsky, abych v Ekvádoru vůbec přežila (navíc tam španělština na dobré úrovni byla podmínkou pro stáž, haha), neustále jsem to odkládala. Začala jsem až na poslední chvíli. Takže dva týdny do odletu.Nutno podotknout, že dvoutýdenní maratón na Duolingu, kterému jsem věnovala 8 hodin denně, mě nespasil.
8. Začátek prvního sólo tripu mimo Evropu
Den D přišel 1. července 2019. V noci jsem autobusem dojela do Mnichova a sedla tam na letadlo, které mě odvezlo vstříc velkému dobrodružství na mně neznámém kontinentu. Samotnou. Do té doby jsem byla sama akorát po Evropě. Byl to pro mě velký krok, který mi usnadnila maminka - stresovala se totiž za mě. Já měla akorát hrůzu ze španělštiny.9. Patálie při letu do Quita
Let ovšem nebyl tak hladký, jak jsem si přála. Do Houstonu jsme odlétali s 90 minutovým zpožděním, což při dvou hodinách na přestup bylo dost šibeniční. Do Quita jsem sice letěla se stejnou společností, takže by to nebyl až takový problém, ale ještě mě čekal další let do města Cuenca. A ten už samozřejmě spadal pod jinou aerolinku. Celý jedenáctihodinový let jsem tak byla jak na trní.Naštěstí jsem si ten den vybrala pořádný kus štěstí. Za půlhodiny jsem profrčela všechny kontroly a s rozvázánýma botama sprintem doběhla do letadla.
 |
| Ráno nad ekvádorskými Andami. |
10. Poprvé bez zavazadla
Jenže rychlý přestup znamenal, že moje zavazadlo zůstalo trčet v Americe, protože ho nestihli přeložit. A jako na potvoru jsem si zapomněla dát do příručáku pár kusů oblečení, pro případ téhle nouze. Hodila jsem si tam akorát spoďáry. Takže jsem první tři dny, které byly nejdůležitější pro socializaci a první dojem, strávila v jednom oblečení a pohorkách. Jo, chybama se člověk opravdu učí.11. Nepříjemná realita
Jelikož mě na letišti v Cuence vyzvedávala moje budoucí rodina a členové studentské organizace, měla jsem hned z kraje šanci zjistit, že moje španělština je tragičtější, než jsem myslela. Jak jsem byla šťastná, že ač rodiče mluví jenom španělsky, jejich synové perfektně anglicky. Hlady neumřu! |
| Přivítání na letišti. |
12. Trapnost nad trapnost
Tohle vystihuje hned několik momentů. První setkání se místní studentskou organizací, kde většina mluvila španělsky, takže jsem se jenom přiblble usmívala. První den v nemocnici, kde se mnou téměř nikdo nemluvil anglicky, takže jsem se jenom pitomě usmívala a vůbec nechápala, co kdo po mě chce. Workshop chirurgického šití, který byl jenom ve španělštině... A další.Ještě teď se stydím, když na to vzpomínám. Na druhou stranu, tohle byl asi můj největší krok ze zajetého pohodlí, protože do té doby jsem byla zvyklá dělat věci aspoň dobře, když už ne perfektně. A najednou jsem úplně selhala.
(Krušné to bylo i pro místní studentskou organizaci. Byla jsem jejich úplně první výměnný student,  takže si původně mysleli, že to nějak zvládnou. Ale moc to nešlo. Od té doby - jak mi přiznali - odmítají kohokoliv, kdo nezvládne Skype rozhovor ve španělštině. Jó, těma chybama se člověk fakt učí.)
13. První výlet v Ekvádoru
Moje rodina byla perfektní. Hned třetí den mě rodiče vzali na výlet na horu Cojitambo. Bylo to pořádný dobrodružství, protože já jsem tam ze sebe potila lámaný věty a oni se zase strašně snažili mluvit tak pomalu a jednoduše, abych rozuměla. Chvílema jsme přešli i na pantomimu. Ale právě jim vděčím za to, kam se moje španělština dostala.14. Přesun z interny na chirurgii
Původně jsem měla trávit celou stáž na interním oddělení, ale natolik jsem si oblíbila tamější stážisty-studenty, že když se přesunuli na chirurgii, vyprosila jsem si přesun za nima.(Nebudeme si lhát, taky to mělo co dočinění s tím, že někteří z nich na mě sem tam mluvili anglicky.)
15. Poprvé v pralese
Na konci stáže jsem s ostatními mezinárodními studenty vyrazila do městečka Tena, odkud je to kousek do džungle. Stačily mi dva celodenní výlety, abych si pralesu užila dosyta a zároveň zjistila, že mi to do konce života stačí. Bohužel nejsem žádný dobrodruh.Jinak, o celé stáži v Ekvádoru si můžete přečíst tadytu čtyřdílnou reportáž.
 |
| Fotka z parku v Baños, odkud jsme vyrazili do Teny, protože z Amazonu bohužel fotky nemám. |
16. 32-hodinová cesta v autobuse do Peru
Po stáži jsem se přesunula do další jihoamerické země, sousedního Peru. Protože jsem chtěla trochu šetřit, vydala jsem se přes hranice autobusem. Z Cuency to do Huarázu byla 32-hodinová štreka s dvěma přestupy. Peklíčko, ale odměněné nádherným výletem hned po příjezdu do Huarázu.17. První setkání s vysokohorskou nemocí
Zatímco v Ekvádoru mě velká nadmořská výška skolila jenom na Chimborazu (5100 m.n.m.), v Peru jsem hned první den dostala ochutnat vysokohorskou nemoc. No, přiznejme si, není moc chytrý okamžitě po příjezdu, kdy jsem po cestě moc nespala, vyrazit na výlet do 4800 m.n.m. Ještě k tomu, když jsem aklimatizovaná jenom na 2500 m.n.m. Takže jsem si den poležela.Ale stálo to za to! Výlet na lagunu Churup se spolu s lagunou 69 stal mojí největší srdcovkou jihoamerického léta. Ani Salkantay trek a Machu Picchu tak nezabodovali. A rozhodně se do Huarázu potřebuju vrátit.
 |
| Laguna Churup, Peru |
18. Posun ve španělštině
Po 2 měsících v Jižní Americe se moje španělština přeci jenom zlepšila. Už věřím tomu, že pro trénink jazyka je nejlepší jet do domorodé země a aktivně ho používat. V Peru jsem byla odkázaná sama na sebe, díky čemuž jsem se slušně rozmluvila, i když se špatnou gramatikou.Bylo mi líto celou tu námahu vyhodit oknem, takže jsem se odhodlala a přihlásila na kurz. První hodinu si mě lektorka vyzkoušela a dostala jsem to černý na bílým: posunula jsem se na úroveň A2! Ale ještě je v tom práce jak na kostele, protože bych si přála vytáhnout španělštinu aspoň na B2.
19. Překvapení pátého ročníku
Po příjezdu a zářijové praxi jsem se vrátila zpátky studijního stereotypu. Pátý ročník je v Plzni tak trochu jiný, protože už nemáme praktika jednou za týden. Místo toho máme blokovou výuku, kdy máme předmět několik dní v kuse (kromě víkendů, samozřejmě) a po skončení bloku skládáme zkoušku. A zase znova.Měla jsem z tohohle systému docela obavu a i když byl zimní semestr fakt náročný, jsem za to nakonec ráda. Stihla jsem totiž všechny zkoušky během semestru, takže jsem se konečně po pěti letech nemusela učit o Vánoce a mohla si užívat atmosféru a kynout z cukroví. Navíc jde z většiny o klinické předměty, které jsou zajímavé a konečně to člověku všechno začíná dávat smysl.
Závěrem ohlédnutí
Někdo cizí by po přečtení tohohle článku mohl říct, že můj rok 2019 se nijak neliší od těch předchozích. Trocha cestování, nové země, nové výzvy a výstupy ze zajetých kolejí. Ohraná písnička o komfortní zóně. Ale pro mě byl loňský oběh Země kolem Slunce zase jiný, víc intenzivní, víc pestrobarevný.Jižní Amerika mě naučila si vážit místa, kde jsem se narodila, svých příležitostí a privilegií. A že je fakt máme. Jsem díky tomu spokojenější, šťastnější, míň pindám. Zároveň jsem měla možnost se osobně přesvědčit, že realita je dost odlišná od mediálního obrazu a předsudků. Jsem opravdu ráda, že jsem vyrazila, že jsem si to užila a všechno dopadlo dobře. A až se svět zase vrátí do starých kolejí, tak vám nelze než doporučit, abyste vyjeli taky. Klidně jako samotná holka :)
 |
| Duhová hora, Peru |
