Pravda o studiu medicíny

by - 06 května

Mezi lidmi panují o studiu medicíny různé představy. Říká se, že je to náročné studium plné biflování a nocí v knížkách. Že tam chodí jenom ti nejchytřejší. Že medici nemají život, protože celý den tráví ve skriptech nebo v nemocnici. Jo a taky jsou docela divní a baví se o nechutnostech u oběda. A nedokážou přestat mluvit o škole. A pořád si stěžují. O tom, že mají nos nahoru ani nemluvě...

Pro někoho jsme dokonce nevděčníci, co vystudují za peníze daňových poplatníků, a pak si klidně frnknou do zahraničí nebo velkých měst. Spousta lidí si taky myslí, že studovat na doktora je předzvěstí bohatství a zajištěného života.

Jenže, co z toho je pravda? Jsme géniové, namyšlenci nebo šprti? Topíme se v penězích? A jaké vůbec je studium medicíny? Je opravdu tak těžké, jak se říká? Kdo může jít na medicínu? A otázka nejvíc na tělo - šla bych na medicínu znovu?

Na to všechno dostanete odpověď! Odhalím vám pravdu o studiu medicíny 😬


Ale nejdřív trochu obecně.

Na lékařské fakultě můžete studovat dva obory - Všeobecné lékařství, které je na 6 let a Zubní lékařství, které je na 5 let. Studium nemá žádný mezititul, žádný záchranný stupínek, takže když vás vyhodí ve čtvrťáku, tak nemáte nic. Na druhou stranu, nepíše se žádná bakalářka ani diplomová práce.

Všeobecné lékařství je opravdu všeobecně zaměřené, takže vás po obdržení titulu MUDr. čeká ještě další učení na atestaci, která trvá zhruba 3-5 let, podle zvolené specializace.


Zdroj: https://medicina.ronnie.cz

Kdo může jít na medicínu?

Jak už jsem psala nahoře, spousta lidí má pocit, že na medicínu chodí jen ti nejchytřejší, ti s nejlepšími známkami na střední škole. Možná vás tohle dokonce od studia medicíny odrazuje, bojíte se, že na to nejste dost dobří. Vždyť máte trojku z fyziky a učitelka říkala, že z vás nic pořádnýho nebude... Není to pravda.

Na medicínu může jít úplně každý.

Věřte mi.

Známky o inteligenci člověka vůbec neodpovídají. Každý máme ve svém okolí chytrého člověka, který je ale líný a proplouvá školou ve škatulce "dobře". Anebo jedničkáře, který vám vyjmenuje všechny poučky slovo od slova, ale není schopný je použít v praxi. A taky jedničkáře, co jsou fakt chytří anebo čtyřkaře, co jsou fakt dutí. Známky nedefinují vaši budoucnost a schopnosti.

Pravdou je, že vám při přijímacích zkouškách dobré známky pomůžou. A to dost. Mít průměr 1,0 za celé čtyři roky střední je jako byste už drželi v ruce dopis o přijetí. Spousta fakult totiž bere tzv. na průměr.
Podle mě je to chyba, protože část jedničkářů
to studium semele, ale můj názor není směrodatný.

SStejn tak se tam ale můžete dostat bez dobrých známek. Proto nevěřte tomu, že je medicína jenom pro "vyvolené". Najdete tam úplně všechny druhy lidí a všichni tam mají své místo. Od géniů přes průměrné lidi po lenochy a flákače. Dokonce se tam vyskytují i studenti, které lze definovat jako "blbí jak pučtok". A taky studují.

Ničeho se nebojte a klidně to zkuste. Jsem zastáncem toho, že téměř všichni mají potenciál na cokoliv, jde jen o to, kolik jsou tomu ochotni obětovat.


Co potřebuju ke studiu medicíny?

Možná máte po předchozí části pocit, že správnou odpovědí je NIC. Nic speciálního, vždyť na medicínu může jít každý. Ne?

Ne.

Pokud máte v úmyslu tu školu vystudovat bez psychické nebo časové újmy, přeci jenom něco budete potřebovat. Aspoň jednu z následujících bonusových věcí:

  • ocelový zadek pro dlouhé sezení nad učením,
  • trpělivost, abyste nad tím učením vydrželi třeba pět týdnů,
  • štěstí, protože to je někdy víc než znalosti,
  • silnou psychiku, abyste to všechno ustáli bez následků,
  • nízkou potřebu spánku, protože když jste zvyklí spát jen 4-5 hodin, budete mít delší den a víc času na učení a prokrastinaci,
  • sebevědomé vystupování, což vás podrží u zkoušky.
Výhodou je i to, pokud má vaše okolí silné nervy. Bude je potřebovat jako sůl.


Jaké tedy je studium medicíny doopravdy?

Dá se popsat jedním slovem: vyčerpávající. Hrozně moc.

Nejenže je studium opravdu těžké (ale netvrdím, že nejtěžší!) a časově náročné, ale hlavně ten všechen stres bere sílu. Je pravda, že hodně záleží na tom, jaká je kdo osobnost. Pokud je někdo salám-banán, tak proplouvá relativně v klidu. Ale i jeho ten stres dožene, jenom není tak intenzivní.

Specifikum medicíny je i to, že se tam potkáváte se smrtí a umíráním. Každý z nás má k tomu jiný přístup a je dobré si rozmyslet, jestli to zvládnete. Já to třeba nenesu úplně dobře, celý život jsem tohle vytěsňovala a první konfrontace nebyla jednoduchá. A nemyslím teď těla na pitevně, tam si zvyknete hodně rychle, ale pacienty v nemocnici. Navíc je hodně složité, když jdete studovat s tím, že budete zachraňovat lidi, a pak si reálně uvědomíte a zjistíte, že všechny prostě nezachráníte. A tohle vytváří další tlak na psychiku...

Ale není všechno tak černé, medicína má svoje světlé chvilky a má jich dost. Ta radost, když nakopete velkým zkouškám zadky a jedete dál. Komunikace s (některými) pacienty. Úspěšná diagnostika. Dozvídání se toho, jak fascinující lidské tělo je a jak funguje (to je pro mě jedna z nejmagičtějších částí). Medický párty a podobně 😎

Vůbec také není pravda, že když se dáte na medicínu, tak se vzdáváte všech koníčků a života. Ze svého okolí vím, že se při tom dá stíhat sport na regionální i vrcholové úrovni, brigáda, kamarádi, hraní, kreslení, psaní, focení... Co vás napadne.

A je studium medicíny opravdu tak těžké? Myslím, že na tohle nejlíp odpoví ilustrační obrázek.
Tohle je větvení maxilární tepny, která sama je větví vnější krkavice, která sama je větví společné krkavice, která sama je větví srdečnice, popřípadě napravo truncus brachiocephalicus. Vidíte? Všechno se větví a větve těch větví se taky větví. A teď si vemte, kde všude jsou tepny a vy musíte znát většinu jejich větví. A podobně se větví i žíly a rozdělují se i nervy. Čistá magie!
Ale přiznejme si to. Radši se budu učit celou patologii než se jen přiblížit k derivacím a integrálům...


Šla bych na medicínu znovu?

Kdybyste se mě zeptali po prváku, kdy jsem z euforie z hotové zkoušky z anatomie žila ještě další 4 měsíce, tak je jasná odpověď: ano, nikdy nikam jinam! Vůbec jsem nechápala ty starší mediky okolo mě, kteří tvrdili, že už by to v životě nechtěli absolvovat znovu.

Stačil první půlrok druhého ročníku, abych pochopila. Celý druhák a půlku třeťáku jsem bojovala s demotivací a znechucením. Upřímně obdivuju moje okolí, že to přežilo, protože jsem byla jako kolovrátek na stížnosti. Všechno bylo špatně, nebavilo mě to a nemohla jsem se dočkat volna bez školy. Jaký obrat oproti po-prváku, kdy jsem se strašně těšila v říjnu do přednáškáren.

Teď už je to sice lepší, vidím smysl a baví mě to, ale kdyby mi někdo dal možnost vrátit se tři roky zpátky, tak jdu na úplně jiný obor.
Když jsem se v červnu 2015 nedostala na svůj vysněný obor,
ale na medicínu ano, tak jsem to brala jako znamení.
Znamení, že tam mám jít a je mi to souzeno. Teď už vím,

že to bylo znamení, abych vzala nohy na ramena.


A jací jsou medici?

Předposlední odhalení tohoto článku. Medici nejsou žádná homogenní skupina, takže se těžko popisují nějaké typické vlastnosti, ale dva hlavní charakteristické znaky mají skoro všichni: skoro pořád si stěžujeme a i na párty jsme schopní řešit školu. Taky část z nás žije mimo realitu vkusu a nechápeme, že ne všichni lidé dobře snáší třeba vyprávění o pitevně. Je to prostě fascinující a chceme se podělit, moje rodina by mohla vyprávět :D

Hodně lidí také má pocit, že jsou medici namyšlení a nadřazují se. Pravdou je, že část studentů medicíny - jako všude - taková opravdu je. V Litvě jsem na chvíli ztratila dech, když jsme se byli podívat na operačním sále (já poprvé v životě jako nepacient) a mohli jsme si vyzkoušet operační oděv a jeden ze spolužáků to okomentoval slovy: "Ježiš, to už jsem dělal milionkrát, můj táta je chirurg a já s ním chodím na operace." Tohle vychloubání dokáže otrávit všechno.

Jinak jsme ale ve většině úplně obyčejní studenti. 

Tuhle iluzi "nadřazenosti" vytváří jen to, že máme poměrně specifický styl studia a nejsme dostatečně empatičtí, když si nám ostatní stěžují, že se na zkoušku učili týden. Prostě to jen nechápeme, nesnažíme se snižovat vaše studium :)


A topí se teda v těch penězích?!

Někteří ano, někteří ne. Jak moc zářně to vypadá pro absolventy a jestli "pindáme" oprávněně můžete zjistit sami v této tabulce. Platová tabulka č. 4, absolvent hned po škole je v platové třídě 11, po zapsání do oboru skáče do platové třídy 12. Nezapomeňte, že jde o hrubou mzdu a že tabulka platí jen ve fakultních nemocnicích.


Tohle je prozatím o tajemstvích medicíny vše. Pokud by vás zajímalo cokoliv navíc, komentáře i můj email jsou vám otevřeny a ráda na všechno odpovím :) 

P.S.: Doufám jenom, že článek nevyznívá až moc pesimisticky, rozhodně to nebyl účel. Medina není žádné vězení ani peklo (kromě zkouškových měsíců), jenom záleží na tom, jak k tomu přistupujete. Já svojí školu miluju i nenávidím.

You May Also Like

9 komentářů

  1. Ojojoj v maturitním ročníku jsem si vyvzpomněla, že by mě možná medicína bavila taky. Ale byla jsem líná studovat na přijímačky, když jsem měla celých osm let vybrané humanitní zaměření. Na vysoké jsem zjistila, že můžu bez problémů zvládat dvě poměrně náročné školy najednou a začala jsem koketovat s myšlenkou, že si tu medicínu dostuduju dodatečně.
    Možná na to dojde, tvůj článek totiž není demotivující ani náhodou, spíš naopak. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni, tak v opak jsem ani nedoufala, většina lidí mi říká, že je moje vyprávění odrazují :D

      Pokud si myslíš, že by tě medina bavila a naplňovala, určitě do toho jdi, jen je to na dlouhé lokte :) Několik lidí, co už mají vystudované jiné VŠ v ročníku máme a dokonce jeden z našich přednášejících je vystudovaný učitel, který při psaní diplomky přičichl k medicíně a ještě si jí dostudoval.

      Každopádně obdivuju všechny, co zvládají 2 školy najednou!

      Vymazat
  2. Medicína je věc, které jsem se obávala.. No a tak jsem ze zdravotnického lycea šla na informatiku. Úplně mimo, ale stejně si stojím za tím, že to dám.. A když se mě spolužáci ptali, co budu dělat, tak jsem řekla, že si možná zkusím tu medinu 😀 Ale asi raději budu 'doktor pro počítače'. Asi jsem díky tvému článku prozřela a nevím, zda bych ten všechen nátlak zvladla..
    Lucka Stefani

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na druhou stranu, nátlak je na každý škole :) Moji vrstevníci teď píšou bakalářky a když vidím, co je s tím práce, stresu, dokonce i kvůli tomu odkládání státnic (a někteří dokonce prodlužují), tak bych nechtěla být na jejich místě.

      Ale jinak tě chápu moc dobře, mě to pálit přes matiku, tak už jsem dávno na strojárně nebo stavárně :D

      Vymazat
  3. Když jsem četla tento článek úplně jsem v něm viděla kamarádku, která se dostala na první lékařskou :D. Její radost ze zkoušky z anatomie, její těšení se do druhého semestru, vyprávění v hospodě o pitvách, řešení jejího spánkového deficitu, odcházení v 10 z hospody že se jde ještě do 2 učit, 4 kafe denně, a tak. Jsem zvědavá jaké to bude další roky a jestli ji to stále bude bavit. Tento článek je velice upřímně a dobře napsaný. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí a jsem ráda, že mě délka článku neodradila od čtení (což se mi někdy, bohužel, stává :D). Jinak úřesně vím, co znamená peklo ve zkouškovém období i ve škole. Zrovna dnes jsem vydala článek o mém prváku na škole, která by pro tebe rozhodně nebyla (jak si sama psala - lepší anatomie než derivace a integrály - já celý rok nic jiného neviděla). A ty platové třídy jsou taky šílenost. Když si vezmu, že jsem mohla studovat obor, kde bych měla nástupní plat po tříletém bakaláři mnohem vyšší než začínající lékaři je bláznovství. "Bohužel" mě vidina velikých peněz nepřesvědčila, abych školu dostudovala. Znalostma bych na to sice měla, ale když člověka něco extrémně nebaví už na škole, tak bych byla akorát celý život nešťastná z práce, a to nechci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem ráda, že tě délka neodradila, já mám bohužel takový blbý zvyk psát strašný traktáty :D Obdivuju, že sis dokázala říct dost se školou, já se nad tím rozmýšlela celý druhák, ale nikdy jsem neudělala ten krok, protože by to pro mě bylo velké selhání a asi bych to neunesla. Takže mám teď docela hrůzu z toho, že za tři roky zjistím, že jsem fakt měla odejít, a že mě ta práce nebaví... Snažím se proto dělat co nejvíc věcí mimo školu, abych případně nebyla na trhu práce úplně nepoužitelná.

      Jinak víš co je sranda? Že já jsem taky byla přijatá na Bioinformatiku, ale nakonec jsem se rozhodla pro medicínu :D

      Přeju tobě i tvojí kamarádce, ať vás škola pořád baví :)

      Vymazat
  4. Ahoj, chtěla jsem se zeptat, jaký je reálný průměr přijetí bez přijímaček? Na různých fakultách je to různé: od 1,00 do 1,2, ale reálné číslo je asi někde jinde...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, to se každý rok liší, protože samozřejmě záleží na tom, kolik lidí se o odpuštění přijímaček přihlásí. Za mě to na 1.LF bylo asi 1,11.

      Vymazat
  5. "Studenti to mají s penězi velmi složité. Já mám 2 vysoké školy a vím, o čem mluvím. K penězům jsem měla vždy negativní vztah, ale to se změnilo, když jsem se nechala zaměstnat jako hosteska. Z akcí jsem chodila s tučnou výplatou a peněženka byla neustále plná. Přesto to nebylo jednoduché.
    "

    OdpovědětVymazat