Přijde mi, že v České republice se dobrovolnické workcampy, stejně jako gap year moc nenosí, což je škoda. Do teď jsem neskutečně ráda, že jsem workcampy objevila a do teď je mi líto, že jsem neměla žádný gap year a z jedné striktní školy přešla na druhou. Přitom je obojí skvělá zkušenost i příležitost. 

A ráda vás o tom přesvědčím!

Moje první osobní setkání s dobrovolnictvím v zahraničí přišlo v roce 2016. Do té doby jsem na něj jen párkrát narazila na internetu a nevěnovala tomu pozornost - odradil mě hlavně vstupní poplatek. Říkala jsem si: Proč platit něco navíc, když už tak budu pracovat zadarmo? Ale nakonec jsem si v návalu událostí podala přihlášku a absolutně toho nelituju, ten poplatek za to stojí. Úžasný zážitek, který jsem si další rok musela zopakovat.

A letos si možná troufnu i na camp leadera.

Co jsou to workcampy

Dobrovolnické workcampy jsou veřejně prospěšné projekty v Evropě i ve světě, které trvají nejčastěji 2-3 týdny. Vyjet můžete samozřejmě i na delší dobu. Náplně workcampů jsou různorodé, od stavebních a zemědělských prací přes péči o postižené až po dětské tábory.
Workcampy bývají i v České republice a pořádají je hlavně organizace, které chtějí uspořádat nějakou akci nebo něco postavit či rekonstruovat ve své obci, ale nemají tak velký rozpočet. Pomáhají jim proto dobrovolníci výměnou za ubytování, jídlo a různé výlety, případně malé kapesné. Součástí bývá i výměna kultur, kdy účastníci představují svou zemi v místě projektu a na oplátku jsou začleněni do místní komunity a poznávají její život a zvyky.

Sbírka jídel z prvního workcampu. Je tam estonské, je tam gruzínské a je tam i mezinárodní!

S kým vyjet

Na oba své workcampy jsem jela pod záštitou neziskové organizace INEX-SDA. Komunikace byla hladká, dostáváte připomínací e-maily a vaše žádost je vyřízena rychle. V nabídce i přihlášce se jednoduše orientuje, na dotazy odpovídají rychle. Nemám, co bych vytkla, snad jen některé popisky workcampů (které ale dodávají samotné organizace). Ty někdy úplně neodpovídají realitě.

Mimo INEX-SDA existuje také Sdružení Duha, dobrovolnické projekty pokrývá i studentská organizace AISEC, znát můžete i Brontosaury, u kterých dobrovolnictví pokrývá mnoho věcí, mimo jiné třeba výjezd do Himalájí. Organizací je spousta, stačí jen hledat.

Další možností je Evropská dobrovolná služba, která je především pro ty, co chtějí vyjet na delší dobu. Nabízí 2 týdny až 12 měsíců dlouhé projekty v různých zemích Erasmus+ i mimo. Ideální pro gap year. Jedna moje kamarádka takhle vyjela na rok do Finska a už tam zůstala :)

Další kapitolou jsou pak dobrovolnické práce přes Workaway a podobně.

První workcamp v Estonsku

Na svojí první zkušenou jsem si vybrala dětský městský tábor v Tallinnu. Chytla jsem akorát poslední místo na poslední chvíli a všechno vůbec bylo takové osudové. Včetně šílené 24 hodin trvající cesty autobusem.


Workcamp trval 14 dní, kdy jsme měli 4 dny na přípravu programu a utužování týmového ducha a zbytek jsme trávili s dětmi. Myslela jsem si, že to nebude nic náročného, ale každý, kdo zná děti, už ví, jak MOC jsem se mýlila :)

Navíc jsem tam jela jako člověk, který s prací s dětmi nemá skoro žádné zkušenosti a nemá k nim právě kladný vztah. Říkáte si, co jsem tam teda dělala? Vystupovala z komfortní zóny přece!

Ačkoliv mě před odjezdem sžíraly obavy a katastrofické scénáře, všechno jsem zvládla a naplno si to užila. Sešli jsme se skvělá parta a během dvou dnů jsem se sžila i s dětmi. Těch bylo celkem 36 ve čtyřech týmech rozdělených podle věku, věková kategorie přitom byla 10-13 let. Někdy to s nimi bylo náročné a každý večer jsem padala mrtvá do postele hned po večeři, ale zároveň mě to hrozně bavilo. Strašně se mi líbilo vidět ty děti růst, jak se postupně přestávaly stydět a rozvíjely se. V 11 naprogramovat robota nebo složit rubikovku za 2,5 minuty? Proč ne!

Parta správná :)

Náplní tábora bylo učení angličtiny hravou formou. Pan Komenský by zatleskal :) Každý den bylo jedno ústřední téma (empatie, důvěra...), ke kterému jsme vymýšleli hry a diskuze. To byl program do oběda. Po obědě následoval "Kulturní večer", kdy jeden dobrovolník představoval svojí zemi. Součástí byly i různé úkoly, které měli dětem ukázat víc z naší kultury. Já jsem například vymyslela trénink mazurky a divadelní hru O praotci Čechovi. U mazurky jsme dokonce zpívali Měla babka a bylo to naprosto boží! :)

Pobyt v Estonsku mi utekl jako voda a někdy se mi i teď stýská. Nevím, kdy naposled jsem se cítila takhle přijímaná a zapadající do skupiny. Ti malí ďáblíci mě naučili víc než já je a těžím z toho do teď :) Netřeba říkat, že jsem odjezd obrečela jako želva.

Mazurka v akci.

Druhý workcamp v Srbsku

Minulé prázdniny jsem vyrazila na další workcamp, protentokrát na odlišnou stranu Evropy, do šestitisícové vesnice Omoljica v Srbsku na dalších 14 dní. Už nešlo o žádný dětský tábor, ale o rekonstrukci dětských hřišť, která jsme měli uklízet, opravovat a hlavně natírat a taky o pořádání sportovních her pro celé blízké okolí.

Suncokret znamená v srbštině slunečnice.

Srbsko bylo o dost větší punk, kam jsem si duchaplně vzala šikovný turistický batoh, na rozdíl od Tallinnu, kde jsem se táhla s kufrem a několikrát ho proklínala. Předem říkám, dobře si to všechno promyslete a naplánujte, ať neuděláte stejnou chybu! :)

Pod křídly nás mělo občanské sdružení Suncokret Omoljica, které nás ubytovalo ve škole, dávalo peníze na jídlo, určovalo práci a hlavně nás vzalo mezi sebe. Měli jsme tak možnost poznat Srbsko takové, jaké opravdu je, mezi obyčejnými lidmi na vesnici a jejich mentalitou. Někdy to byl trochu šok (třeba bolestivé nedostatky v sexuální výchově), jindy naopak inspirace. Srbové jsou hrozně srdeční a pohostinní lidé.

Hned první den, na oslavu našeho příjezdu, uspořádali ve vesnici koncert, na kterém nás představili a zároveň jsme měli šanci si zatančit srbský národní tanec. Přímo mezi místními. A užít si s nimi zbytek večera. Přesně tak, jak to má na cestách být.

Ještě teď, když si na atmosféru toho večera vzpomenu, tak mám husí kůži.

Rekonstrukce hřiště.

Balkán je pro mě taková zvláštní kultura, do které jsem se naprosto zamilovala a nemůžu se dočkat až se tam vrátím. Jsem docela temperamentní a často se nevejdu do českých nalajnovaných životů a pravidel, takže na Balkáně, kde temperament jen teče, jsem se cítila jako doma. Jeden den se na workcampu pohádali dva bratři a hádka se vyhrotila tak, že po sobě vyjeli pěstmi a házeli i židlemi. Zbytek Srbů si v klidu seděl u večeře a nevzrušeně nás informoval, že je to naprosto normální. Tomu říkám otevřená mysl :D

Srbský workcamp byl zároveň vztahovou zkouškou s mým přítelem. A můžu jenom doporučit. Jak se říká, když chceš toho druhého poznat, jeď s ním na týden na vodu v jedné lodi. Anebo na měsíc do ciziny.

A porovnání..?

Srovnávat můj první a druhý workcamp je jako nebe a dudy. Srbsko byla divočina napráskaná zážitky, zvraty a každovečerními párty. Cítila jsem se tam víc jak na letním táboře než na workcampu :D Pracovali jsme sotva 5 hodin denně, někdy vůbec, protože polovina měla kocovinu z předešlé noci, taky si sami vařili (což někdy stálo fakt za to) a spali ve spacáku na matracích. Organizace často přecházela v chaos a jak jsem říkala, samotní Srbové jsou dost temperamentní, takže o zábavu nebyla nouze.

Bělehrad.

Oproti tomu Estonsko bylo pevně organizované, všechno zařízené, spali jsme na postelích, měli tři jídla denně (z toho dvě v restauraci) a dokonce nám i prali - naprostý nadstandard. Práce bylo dost, ale bavila mě a naplňovala, takže dny ubývaly tak nějak samy. Děti, až na nějaké výkyvy, byly zlaté a všechno proběhlo v neuvěřitelném klidu.

Oba workcampy měly nezapomenutelnou atmosféru. Na srbském se mi nejvíc líbilo to opravdové včlenění do místní komunity, kde jsme pro ně byli zajímavé zpestření, zajímali se o nás, nosili nám svačiny a všichni si tak hezky pomáhali, což z Česka skoro už neznám. V Estonsku zase byl výborný kolektiv dobrovolníků, kdy jsme si vycházeli vstříc a vzájemně se podporovali.

Obecně se dá říct (i podle zkušeností jiných), že na workcampy na jihu se vyplatí vyjet, pokud nehledáte řád a pevný rozvrh.

A proč vůbec na workcamp vyjet?

1. Vystoupíte z komfortní zóny

Zní to jako to nejotřepanější klišé, ale opravdu to tak je. Už samotné překročení hranic vytáhne spoustu lidí z jejich chráněné bubliny a strčí je do divokého světa, ve kterém se musejí zorientovat na vlastní pěst.

Zažila jsem to sama na vlastní kůži. V Estonsku jsem se já, která se nebyla schopná ani po emailu objednat na masáž, natož někomu zavolat, naučila si stoupnout před lidi a mluvit, tancovat a jinak blbnout na veřejnosti a nebát se toho a v Srbsku jsem to jen utužila. Byla to sice terapie šokem (aneb hoď ho do vody a on se naučí plavat), ale zabrala. Teď už běžně zvedám telefony, jednám s cizími lidmi a přednáším. Nedělá mi ani problém vyjet sama do ciziny.

Pokud se bojíte nebo nemáte dostatek odvahy na to, abyste vyrazili sami, není nic jednoduššího než si vzít s sebou kamaráda/ku, popřípadě drahou polovičku.

2. Najdete si přátele

Dobrovolnické workcampy mi přijdou jako úžasná věc i kvůli tomu, že propojují lidi z různých zemí, kteří by se třeba - i v dnešním globalizovaném světě - nepotkali. Máte šanci navázat kontakty přes kontinenty a obohatit se. Využijte toho. Třeba najdete svojí spřízněnou duši :)

Anebo si "jen" užijete kopec srandy.

3. Zlepšíte si jazyk

Jedna z hlavních motivací cest za hranice. Na workcampu dost často budete jediní, kteří mluví česky a všechno si musíte zařídit sami - v angličtině nebo jiném jazyce. Díky tomu se rozmluvíte a posunete se zase o úroveň výše. A to téměř zadarmo! :)

4. Pomůžete

Často se můžete stát součástí opravdu potřebného projektu, který pomáhá. Například opravování poškozených domů po povodních nebo jiných živelných pohromách, péči o postižené, tábor pro děti ze sociálně slabých rodin... Odměnou je pak nejen balík zážitků, ale taky dobrý pocit z vlastní nesobeckosti.

Jen je třeba pečlivě vybírat projekt. Jak už jsem psala nahoře, někdy se můžete spálit.

5. Naučíte se být samostatní

Pokud jste do teď byli zvyklí, že všechno za vás zařizovali ostatní, bude pro vás workcamp šok. Ještě větší než přechod na vysokou školu a život na koleji. Ale budete za to rádi. Teda, aspoň já jsem :D

Hodně vás naučí cestování o samotě. Najednou musíte spoléhat jen na sebe, všechno si zařizujete, na všechno myslíte. Pokud se něco nepovede, můžete nadávat jen sobě. Ale přeci jenom, chybama se člověk učí.

6. Poznáte jinou kulturu

V rámci dobrovolnictví se dost často dostanete přímo doprostřed života dané země nebo komunity. Stejně jako já v Srbsku. Tohle dodává úplně jiný rozměr celému cestování, protože tu zemi nejenom uvidíte jako pozorovatel, ale také zažijete na vlastní kůži. Můžete si tak udělat mnohem přesnější obrázek než nám dávají média nebo okolí.

7. Vaše prázdniny budou mít smysl

Pokud na workcamp vyrazíte stejně jako já o prázdniny, tak zjistíte, že mají najednou mnohem větší smysl. Místo lenošení u vody, sezení u počítače nebo brigády objevujete kousek světa, pomáháte a sami sebe formujete. Získáváte nové zážitky, nové přátele i nové dovednosti a hlavně inspiraci.

Já si třeba mimo jiné jezdím na workcampy odpočinout od školy a stereotypu. Je to něco úplně jiného a nabije mě to na další semestr.

Tipy od srdce:

• Nezapomeňte si s sebou vzít nějaké české produkty (např. Kofola, lázeňské oplatky, Hašlerky, pivo, Krtečka...) - na ochutnání i jako dárek,
• nevracejte se hned po skončení workcampu, místo toho si vynahraďte ještě nějaký čas na prozkoumávání okolí, je to ideální výchozí bod,
• než pošlete přihlášku, všechno si dobře promyslete a zjistěte, obzvláště cenu za dopravu, umí to nepříjemně překvapit,
• užijte si to na sto procent!