Ve vlnách

Možná už jste si všimli, že nemám příliš v oblibě kratší články. Proto jsem se rozhodla spojit lednový a únorový zápisník dohromady. Leden totiž nebyl moc zajímavý měsíc, což zná každý vysokoškolák.

Úder nového roku totiž znamená jediné: zkouškové období.

O New Yorku se říká, že ho buď milujete nebo nenávidíte. Já po jedné šestidenní návštěvě nemůžu říct ani jedno. Některé věci mě nadchly, některé zase otrávily, jako asi v každém městě. Jednoznačně vím jenom to, že tam rozhodně nechci nikdy žít. Je to betonová džungle.

Náš New York se nesl ve znamení metra, bagelů s vajíčkem a třeskuté zimy.

Že náš newyorský výlet se ségrou bude stát za to, mi bylo jasné už na letišti v Bruselu, kde nás kontrolovali tolikrát a tak moc, až jsem se bála, že se ten vtip o letištní per rectum kontrole stane skutečností. Naštěstí tomu tak nebylo, ale stejně nás ještě čekalo přistání s hodinovým zpožděním, úprk na navazující letadlo, kontrola na kanadském letišti, kde jsme se nezdály ani počítačovému software a šly na imigrační pohovor s extra otázkami, a nikoho snad už ani nepřekvapí, že jsme měly ubytování ve čtvrti Harlem, pár ulic od Bronxu.

A to jsme jenom na začátku.

Ale hezky postupně. Jak to, že jsme v únoru odletěly do New Yorku a proč zrovna do města, které nikdy nebylo na mém bucket listu?

Výhled z Rockefeller center.