Už čtyři roky patřím k lidem, které svazuje strach "co si o tom lidi pomyslí". Je to zvláštní, dřív jsem s tímhle tolik problém neměla. Nosila jsem netypické oblečení, které na našem maloměstě vyvolávalo mrzuté upřené pohledy, do hlavy si dávala velké mašle, měla jsem hodně netradiční koníček, kterým jsem se nestyděla chlubit na sociálních sítích a celkově docela kašlala na to, co tomu říká moje okolí.



Proč se to tak změnilo? Jak to, že mi najednou záleží na názoru okolí? To nevím. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem se od šestnácti začala víc integrovat do běžného světa. Dospívání jsem trávila ve skupině benevolentních a otevřených lidí, kde mohli kluci nosit dívčí šaty a někdo maximálně zdvihnul obočí, víc to neřešil. A najednou jsem se dostala do reality, kde jsem pořád byla někým hodnocená. Poslouchala jsem poznámky na moje barevný vlasy, na nošení barevných čoček, na aktivitu na internetu. Moje odlišnost se nehodila a vždycky se našel někdo, kdo to výborně okomentoval.

Mašle, divný oblečení, barevný vlasy, barevné čočky. Tahle fotka má všechno.

Koníček už nemám, oblečení jsem rozprodala nebo mi na něj ve skříni sedá prach a jediným mým výstřelkem posledních roků byl krátký návrat k barevným vlasům a říkání nepopulárních názorů nahlas. Když jsem si založila Instagram, tak jsem to nikde nezveřejnila a ještě teď se cítím nepříjemně kvůli tomu, že si mě tam moje okolí našlo a nejradši bych si udělala nový, bez jejich dosahu. A to, že mám blog? Tak to do teď věděla akorát moje sestra a můj přítel, ale ani jeden neznal adresu. Než abych články z něj sdílela na svém fb profilu, tak bych radši šla znovu na zkoušku z biochemie.

Někdy mám pocit, že čím jsem starší, tím je to horší.

Blog jsem původně zakládala sobě pro radost.

Tušila jsem, že to dopadne podobně jako moje jiné pokusy, kdy mi brzo došly nápady a nebylo o čem psát. Jenže to dopadlo naprosto opačně. Nápadů a plánů mám plné koncepty a další přibývají. Pořád mám, co říct. Zjistila jsem, že to s blogem myslím vážně. Baví mě to, baví mě i to, že to někdo čte, že se sama někam posouvám. Věnuju tomu svůj čas (a každý, kdo píše blog, tak ví, že toho času to žere hodně!) a chci, aby byl věnovaný správně.

Proto jsem si řekla, že je načase se o blog trochu víc starat. Dala jsem mu nový design (se kterým ale pořád nejsem spokojená), vymýšlím a vytvářím nové logo, sbírám tipy pro focení, protože v tom plavu nejvíc. Ale hlavně jsem udělala velký krok a nejenom, že jsem zveřejnila jeho adresu ve svém Insta biu, ale také jsem mu založila facebook stránku. Tak to moje okolí najde, no a co?

>> Facebook stránka Ve Vlnách <<

Dřív jsem se každým obrázkem a povídkou chlubila veřejnosti, dneska všechno psané strkám do šuplíku nebo schovávám. Za poslední dobu jsem zveřejnila akorát odkaz na můj článek na Travel Bibli. Jednak proto, že jsem měla strašnou radost, že jsem mohla publikovat na webu, který mám ráda a obdivuju, druhak proto, že vím, že je celý článek přístupný pouze pro VIP členy, takže si ostatní přečtou jenom část. Asi jsem hrozně paranoidní :D

Není to ale tak, že by mě tenhle strach ovládal. Za ty roky už jsem udělala spoustu odsuzovaných věcí, postavila si milionkrát hlavu a nesplnila očekávání. Sem tam mám puzení postavit se mainstreamu a "normálnosti" a vystoupit z davu. Tenhle pocit, hlásek hlodající věčně vzadu v hlavě, se týká spíš kreativních a názorových věcí a hlavně mého blízkého okolí. Nemám problém se podělit s anonymním internetem, s lidmi, které potkávám už je to horší.

Asi mi dělá problém postavit se za svoje věci, protože nejsou dokonalé.

Budu ráda, pokud mě podpoříte a lajknete mojí stránku nebo zasdílíte některý můj článek. Na fb nebudou jen odkazy na články, ale i fotky z cest nebo přípravy na blog a jiné zajímavé články, třeba z medicíny nebo od ostatních blogerů ✌