Ve vlnách

Během našeho jedenáctidenního výletu po Slovinsku jsme vystřídali pět ubytování a byla jsem sama překvapená, jak jsme měli dobrou ruku oproti loňské Černé Hoře. Některé ubytování bylo horší, další průměrné a jinam bych se z fleku vrátila. Sestavila jsem si pro a proti všech míst, přidala svoje osobní pocity a jako výsledek vám přináším tipy na 3 super ubytování na Slovinsku, jak u moře, tak v horách.

Slovinsko. Malá země na pomezí alpských velikánů a Balkánu nabízí to nejlepší z obojího - horské špičky, nejmodřejší jezera, čisté říčky, stejně tak i průzračné moře, malebná přímořská města a poctivou balkánskou kuchyni. Jednoduše ideální kombinace. A ty dechberoucí výhledy všude...

Gradišče v Kamnicko-Savinjských Alpách.

Balkán miluju a Slovinsko bylo v mém hledáčku už nějakou dobu. Táhla mě tam hlavně příroda a musím říct, že si ji tam vychutnáte dosyta. Anebo vlastně ne - i když se budete pořád kolem sebe koukat dokořán rozevřenýma očima, nebudete mít dost, vštípený obraz střídá další, každou sekundu. A možná stejně jako já odhodíte svojí lenost a klidně si přivstanete na východ slunce, protože v tu chvíli je svět jiný.

Na Slovinsku je prostě krásně.

Pro všechny, kteří by taky chtěli zažít svojí slovinskou pohádku, jsem si připravila malého průvodce po Slovinsku. Dozvíte se to nejdůležitější o dopravě do Slovinska i po něm, místa, co musíte vidět, inspiraci na jedenáctidenní dovolenou a balíček tipů na cesty. Kde bydlet, co jíst a kam na výlet vám prozradím v dalších článcích :)

Západ slunce nad jezerem Bohinj.

Jak se tam dostat

Nejlépe autem, budete tak mít největší svobodu, pohodlí a možnosti. Slovinsko je od českých hranic co by šiškou dohodil a za pár hodin jízdy po vyžehlených rakouských silnicích už se můžete koupat v Bledském jezeře. Jeden litr benzínu navíc stojí průměrně 1,34 €, takže to není žádná díra do peněženky, jenom musíte počítat s případnou koupí slovinské i rakouské dálniční známky.

Nemáte auto? Nevadí, stejně jsme na tom my a taky jsme to zvládli! 

Do Slovinska se dá dostat samozřejmě letadlem - nejkratší cesta vede na letiště v Lublani, což je ale dost často taky pěkně drahá cesta. Jinou variantou je let s ČSA do Záhřebu a následný zhruba 2 hodinový přesun ze Záhřebu do Lublaně. Vybrat si můžete z vlaku nebo autobusu. Pokud poletíte jen s příručákem, tak můžete chytit docela pěknou cenu (cca 2500 - 2700 Kč na jednoho a jedním směrem).

Další variantou je autobus, tu jsme zvolili i my. Jediné přímé spojení z Prahy má Flixbus, jede poměrně často a za nejlevnější jízdenku dáte něco přes 600 Kč. Dokonce nejezdí jenom do Lublaně, ale třikrát denně taky do Bledu - což je ideální. Ale jestli autobus nebude mít zpoždění nebo vůbec dorazí a jestli budete sedět se svým spolucestovatelem, to už je otázka jiná...

Poslední dvě možnosti jsou vlak a spolujízda. Ani s jedním nemám zkušenosti, ale je dobré vědět, že to existuje. Kdo hledá, ten najde :)

Co byste neměli minout

• Jezero Bled - turistická mucholapka číslo jedna, ale fakt to stojí za to. Modře modrá placka s kýčovitým ostrůvkem uprostřed byla láska na první pohled.

Jezero Bled.

• Triglavský národní park - úžasné místo schované v Julských Alpách, plné divotvorných hrátek přírody. Vodopády, modré tůně, jezero Bohinj, hory, průsmyky, soutěsky, velehory, výhledy, pohledy, záchvaty inspirace... Tohle všechno tam najdete.
• řeku Soču - neuvěřitelně čistá a nepřirozeně tyrkysová řeka, kterou u nás nenajdete. Dost mi připomínala loňskou návštěvu kaňonu Tary, akorát byla o něco teplejší a koupánívhodná.
• město Piran - přímořské pitoreskní městečko s božím výhledem, kostelem sv. Jiřího a spoustou typických domečků. Pecka pro milovníky západů slunce.

Město Piran z kostela sv. Jiřího.

• hlavní město Lublaň - slovinská dračí metropole oprávněně patří mezi zelená města. I když sluníčko paří o sto péro, stačí pár kroků a schováte se ve stínu jednoho z mnoha místních parků, v Tivoli mají dokonce parkovou knihovnu. Mimo parků si tu pochutnají i milovníci architektury.
• Kamnicko-Savinjské Alpy - další hory, ale stojí za to! Spousta alpských říček, jezírek, bílo-zelených masivů a hlavně proslulá Velika Planina, kde se při Velkém třesku zbůhdarma rozsypal pytel pasteveckých chaloupek.
• krasové jeskyně - Slovinsko je vyhlášenou jeskynní oblastí, mezi ty nejznámější patří Škocjanské a Postojnské jeskyně. U druhé jmenované navíc můžete navštívit Predjamský hrad ve skále.

Doprava po Slovinsku

Přesouvat se po Slovinsku jinak, než vlastním autem, chce docela pevné nervy. Autobusy a vlaky slušně jezdí hlavně mezi velkými městy, dostat se do menších obcí už vyžaduje buď pintlich plánování nebo zvednutý palec na stopu. Spoje v neděli katastrofální. Ceny na můj vkus docela vysoké, studentské jízdné existuje jenom u vlaků, ale musíte mít jejich speciální kartičku. Pro představu, naše cesta autobusem z Koperu do Lublaně trvala zhruba 2 hodiny a stála 12 eur/osoba.

Na druhou stranu, slovinské serpentýny a úzké silnice taky nejsou zrovna výhra. 

• nejvíc autobusových spojů zajišťuje společnost Arriva - www.arriva.si,
• další autobusy najdete přes stránku lublaňského autobusového nádraží - www.ap-ljubljana.si,
• vlakové spojení vyhledáte na stránce Slovinských železnic - www.slo-zeleznice.si,
• Blablacar na Slovinsku moc nefrčí, místo toho mají svojí stránku www.prevoz.org.

Náš itinerář

Kostnice v Kobaridu.

Rychlé tipy na závěr

Kde najdete další informace

Při přípravě našeho dobrodružství jsem vycházela z několika stránek, kde jsem vybírala nejlepší místa a zjišťovala tipy a triky. Pro detailnější informace jsou nejlepší cestovatelská fóra jako ta na Lonely Planet, Couchsurfingu nebo TripAdvisoru, protože tam často odpovídají přímo místní.

Když jsem byla mladší, měla jsem jako spoustu dalších lidí jasno v tom, že chci procestovat celý svět. Ale postupem času se objevily moje hranice, okleštila naivita a já začala vnímat svět takový, jaký opravdu je. Jak pozitiva, tak i ta negativa.

A která místa mám na mém cestovatelském wishlistu?

Dneska bych s vámi chtěla probrat důležité téma, které se týká nás žen a v některých případech i mužů. Jde o zdraví, prevenci a také o rakovinu prsu, jejíž výskyt bohužel stoupá a už dávno nejde jen o případy u starších žen.

Photo by Pete Bellis on Unsplash

Na úvod bych se vás ráda zeptala na jednu otázku:

Víte, co dělat, když si nahmatáte něco v prsu?

Posledních pár let se o rakovině mluví stále víc otevřeně a já jsem za to ráda. Fandím tomu, že se šíří informace a povědomí o téhle skupině nemocí. Fandím tomu, že lidé začínají vnímat své tělo a chtějí si chránit své zdraví. Protože z mého medického pohledu není nic lepšího než uvědomělý pacient, který se zajímá o prevenci. Prevence je totiž základ všeho.

Tip: Pokud vás k tomuhle tématu zajímá víc, mrkněte na kolegu medika Davida Dufka, který si onkologií prošel s lymfomem. Má svůj blog, instagram a vyšlo s ním několik rozhovorů.

Inspirací k napsání článku mi ale byla až moje osobní zkušenost.

Bylo to jednoho dubnového odpoledne...

...kdy jsem romanticky ležela s patologií v posteli a učila jsem se. Pomalu jsem se blížila k otázce patologií a nádorů prsů a mimoděk jsem si sáhla na ta svoje. Z letargie zkouškového mě probral signál hmatových receptorů. Počkat, cože-?! Já cítím bulku!

S tím se musí něco dělat.

Co dělat, když si najdete bulku v prsu?

• Nemyslet na nejhorší - lidské tělo je roztodivný organismu a žije si svým zvláštním životem, který zahrnuje i fakt podivné věci, jako jsou smysl nedávající hormonální cysty, co za pár dní zmizí, nebo neškodné opouzdřené shluky buněk.
• Zvednout telefon a objednat se - ať už jste na dovče nebo se to zrovna nehodí, kašlete na všechno a objednejte se k doktorovi. Ideálně hned ten den, ale chápu, že páteční odpoledne a víkend nejsou zrovna příznivé konstelace. A kam, že se objednat? Obvoďák, gynda nebo přímo mamologie. Můžete si vybrat!
• Nahlásit nález bulky - díky tomu vás objednají na nejbližší možný termín.

Co nedělat?

Zkuste se nad tím zamyslet.

Odborné okénko: Může rakovina bolet?

Ano i ne. Rakovina jako taková není bolestivý proces, ale v případě, že na něco tlačí (klasickým příkladem jsou nádory mozku) nebo se v průběhu růstu potká s nervem, tak bolet může. Stát se to může i u prsu, kde samozřejmě nervy taky probíhají a bolestí reagují na tlak okolní rostoucí tkáně. Bolet tak může i nádor nezhoubný (např. fibroadenom) či cysta. Záleží, kde se to zrovna vyklube.

Photo by Pablo Heimplatz on Unsplash

Prevence, prevence, prevence...

Když nechci chřipku, tak zdravě jím, dodávám tělu dostatek vitamínů a vyhýbám se situacím, z kterých čouhá nakažení. Mám-li štěstí, tak se díky tomu chřipce vyhnu. Ale u rakoviny? Tam je to s prevencí složité. Bohužel zatím neexistuje žádná zaručená možnost, jak z většiny předcházet rakovině prsu. Samozřejmě je skvělé, když zdravě jíte, dostatečně se hýbete a s láskou se staráte o své tělo (třeba tím, že nekouříte!), ale jistotu vám to nedá. Roli hraje genetika, věk a bordel uvnitř buněk.

Rakovinu prsu ale můžete vy sami včas zachytit. Jak? Preventivními prohlídkami a každoměsíčním samovyšetřováním.

Co s tím můžete udělat VY

Je několik možností, jak si hlídat svoje holky a dopřát jim tu správnou péči. Můžete si vybrat jednu nebo kombinovat víc najednou.

Vyšetřujte si prsa každý měsíc.

Jak na to najdete například na stránkách neziskovky Loono, které jsem členem. Mrkněte na naše manuály, které vás tím provedou krok za krokem, anebo se na nás přijďte podívat naživo. Šířit prevenci nás baví :-)

Tip pro zdraví: Aktuálně máme i kampaň Žiješ srdcem, kdy povídáme o nemocích srdce a jak jim předcházet. Dozvědět se o všech našich projektech můžeš tady.

Aplikace Ruce na prsa.

Choďte pravidelně na gynekologii.

Nejenže někteří gynekologové svým pacientkám vyšetřují prsa (nicméně je dobré nespoléhat jen na ně, přeci jen svoje prsa znáte líp), preventivka má ale i další důležitou část. Jde o stěr z děložního čípku a následný cytologický rozbor, kterým se dají zjistit už přednádorové změny. Rakovina děložního čípku roste relativně pomalu a my tak máme šanci ji zachytit ještě než se vyvine. Není to skvělé? Tak honem poctivě na prohlídku :-)

Pokud je vám nad 45 let, choďte na mamograf.

Využijte toho, že jde o screeningové vyšetření a máte ho hrazené od pojišťovny. Pište si datum do kalendáře, abyste nezapomněla.

Zajděte si na ultrazvuk.

To už je taková nadstavba, ale rozhodně není na škodu. Pravdou je, že si ultrazvuk hradíme ze svých kapes, ale myslím si, že zdraví a klid na duši za těch pár stovek stojí. Ideální je chodit pravidelně. Mladé ženy nemají žádné screeningové vyšetření a navíc pro ně není mamograf vhodný, proto je ultrazvuk dobrá varianta sekundární prevence.

Odborné okénko: Rakovina prsu a genetika

Mezi rizikové faktory rakoviny prsu patří samozřejmě genetika, i když jen část všech karcinomů prsu je dědičného charakteru. Vyšší riziko je u žen, které mají výskyt nádoru prsu v rodině, především pokud jím onemocněla maminka nebo babička a byly mladší 40 let. Zvýšené riziko je i u některých genetických syndromů (Li-Fraumeni syndrom, syndrom Cowdenové), které ale nebývají časté. Nejvíce se ale o rakovině prsu a genetice mluví ve spojení s mutací genů BRCA1 a BRCA2.

Geny BRCA 1 a 2 kódují proteiny, které se zúčastňují kontrol a oprav DNA. Ve chvíli, kdy je jejich struktura poškozena mutací, nemůžou tvořit ty správné proteiny a vykonávat svoji funkci. V takovém případě se výrazně zvyšuje riziko vzniku nádorů, především prsu a vaječníků. Podle statistiky na 800 žen bez mutace spadá jedna žena s mutací.

A jak to se mnou dopadlo?

Jak už jsem psala, hned po nahmatání mě chytla vlna paniky. Navzdory všem poučkám o nepanikaření jsem se už viděla na lůžku v naší nové plzeňské Onkologii. Navíc byl jako naschvál pátek odpoledne a nikde už nebrali telefony. Zbytek víkendu jsem prostresovala a upínala myšlenky na pondělí.

Hned v pondělí ráno jsem se objednala, pro svůj klid na duši. Naštěstí měli volno už druhý den, takový kámen ze srdce jste museli slyšet i v Praze. A výsledek? Podle mých "znalostí" a dostupných informací jsem to tipovala na fibroadenom. A byl to on! Takže dvojnásobná radost z toho, že to nic není a že jsem udělala svou první diagnózu :-D Znáte to, lepší přijít desetkrát zbytečně než jednou pozdě.

Tak co, už víte, co dělat, když si něco nahmatáte? Myslete na svoje zdraví a mějte se rádi ❤

Photo by Anthony Intraversato on Unsplash

Máte nějakou otázku nebo se chcete podělit o zkušenosti? Napište mi do komentářů, budu jedině ráda :-) Na otázky se budu snažit odpovědět jak nejlíp umím, případně nasměruju na vzdělanější lidi.

Když jsem psala článek Kdo jsem, nedalo mi nezmínit, že za architektonicky nejkrásnější město, které jsem na cestách zatím potkala, považuju Petrohrad. Bývalé ruské město není zrovna typickou turistickou zastávkou a zatímco travel blogeři létají z jedné exotické destinace do druhé, Rusko zůstává opomenuto. A to je škoda. Ruská okázalost a přezdobenost je totiž přesně to, co dává Petrohradu jeho kouzlo.

Jsem studentka.

Recenze jsou druhem článků, který tady moc neuvidíte. Dnešek je ale výjimkou, protože bych vám chtěla představit šikovnou knížku pro všechny tuláky, úplnou cestovatelovu Bibli :) Věřím tomu, že většina mých čtenářů už jí dobře zná, ale pokud ne, tak se s chutí začtěte!

Zatímco do jiných evropských metropolí se jezdí o sto šest, Varšava pořád patří mezi turistické Popelky. Přitom je to krásné čisté město, s úžasně širokými ulicemi, upravenými parky a hrajícími lavičkami. A toho dobrýho jídla! To se nejde nezamilovat.

Mezi lidmi panují o studiu medicíny různé představy. Říká se, že je to náročné studium plné biflování a nocí v knížkách. Že tam chodí jenom ti nejchytřejší. Že medici nemají život, protože celý den tráví ve skriptech nebo v nemocnici. Jo a taky jsou docela divní a baví se o nechutnostech u oběda. A nedokážou přestat mluvit o škole. A pořád si stěžují. O tom, že mají nos nahoru ani nemluvě...

Budapešť. Město, kde už všichni byli, kde se většině líbilo a kam já jsem moc chtěla už asi tak čtyři roky. Letos se mi konečně poštěstilo a musím říct, že i mě březnová Budapešť nadchla. Třešničkou na dortu byla příjemná cena za jízdenky v rámci akce 1+1 od RegioJetu.

Jo, low-cost cestování mě baví.

Dneska mám pro vás takový netradičnější typ článku, který jste na tomhle blogu ještě nespatřili. Jde o recenzi. Ale žádnou kosmetiku ode mě nečekejte, na šminky mě moc neužije.

Jedná se o funkční prádlo od české společnosti Scutumwear.

Loni v létě jsem se vydala na svojí první Balkán Tour a uchvácená jsem z ní stále. Ačkoliv velká část Balkánu není žádná architektonická špica, neohromí vás zachovalé památky ani obrovské mrakodrapy, tak se mu nedá upřít krásná příroda, která chvílema až bere dech. Svůj půvab má i tamější kultura i tradice, zvlášť ta kulinářská.

Černá Hora je v České republice známá jako dovolenková lokalita pro koupáky, já bych vám ale ráda ukázala, že pláže nejsou jediné přednosti téhle jižní země. Sbalte si plavky, osušku i pohorky do batohu a vyrazte na pořádně horké dobrodružství!

Možná už jste si všimli, že nemám příliš v oblibě kratší články. Proto jsem se rozhodla spojit lednový a únorový zápisník dohromady. Leden totiž nebyl moc zajímavý měsíc, což zná každý vysokoškolák.

Úder nového roku totiž znamená jediné: zkouškové období.

Přijde mi, že v České republice se dobrovolnické workcampy, stejně jako gap year moc nenosí, což je škoda. Do teď jsem neskutečně ráda, že jsem workcampy objevila a do teď je mi líto, že jsem neměla žádný gap year a z jedné striktní školy přešla na druhou. Přitom je obojí skvělá zkušenost i příležitost. 

A ráda vás o tom přesvědčím!

O New Yorku se říká, že ho buď milujete nebo nenávidíte. Já po jedné šestidenní návštěvě nemůžu říct ani jedno. Některé věci mě nadchly, některé zase otrávily, jako asi v každém městě. Jednoznačně vím jenom to, že tam rozhodně nechci nikdy žít. Je to betonová džungle.

Náš New York se nesl ve znamení metra, bagelů s vajíčkem a třeskuté zimy.

Že náš newyorský výlet se ségrou bude stát za to, mi bylo jasné už na letišti v Bruselu, kde nás kontrolovali tolikrát a tak moc, až jsem se bála, že se ten vtip o letištní per rectum kontrole stane skutečností. Naštěstí tomu tak nebylo, ale stejně nás ještě čekalo přistání s hodinovým zpožděním, úprk na navazující letadlo, kontrola na kanadském letišti, kde jsme se nezdály ani počítačovému software a šly na imigrační pohovor s extra otázkami, a nikoho snad už ani nepřekvapí, že jsme měly ubytování ve čtvrti Harlem, pár ulic od Bronxu.

A to jsme jenom na začátku.

Ale hezky postupně. Jak to, že jsme v únoru odletěly do New Yorku a proč zrovna do města, které nikdy nebylo na mém bucket listu?

Výhled z Rockefeller center.

Na rozdíl od jiných erasmáckých měsíců, v prosinci se nic moc nedělo. Soustředila jsem se hlavně na udělání zápočtů a jedné zkoušky před Vánoci, abych měla v lednu klid na celé zkouškové. To mě totiž čekalo nejenom v Litvě, ale i po návratu v Plzni.

Stromek a trh na Katedrálním náměstí.

Už čtyři roky patřím k lidem, které svazuje strach "co si o tom lidi pomyslí". Je to zvláštní, dřív jsem s tímhle tolik problém neměla. Nosila jsem netypické oblečení, které na našem maloměstě vyvolávalo mrzuté upřené pohledy, do hlavy si dávala velké mašle, měla jsem hodně netradiční koníček, kterým jsem se nestyděla chlubit na sociálních sítích a celkově docela kašlala na to, co tomu říká moje okolí.

Ti z vás, kteří mě sledují na Instagramu, už ví, že jsem pár dní zpátky podnikla se ségrou můj první let přes oceán, do New Yorku. Cesta to byla komplikovaná, v obou směrech jsme vždycky dvakrát přesedaly, takže když se v našem plánování objevila i možnost dvanáctihodinového stepoveru v Torontu, neváhaly jsme.

Niagarské vodopády byly na dosah.

V listopadu všichni prorokovali, že už brzo začne sněžit a pořádně přituhne, ale výhrůžky to byly jen plané. Naštěstí. Když si teď vzpomenu na tu zimu v lednu, kdy bylo i -11°C, tak jsem ráda, že mě to potkalo jen na pár dní. Kdyby mrzlo už od listopadu, pravděpodobně by mě museli od postele odsekávat a odmrazovat.

I tento měsíc byl u mě ve znamení cestování a návštěv, i když už jsem zpomalovala tempo. Nejdřív jsem si za kamarádkou odskočila do Tallinnu, hned druhý den po návratu mi přeletěli prarodiče a sestra a poslední listopadový víkend jsem odletěla k sousedům, do Varšavy, kde jsme se "napůl cesty" setkali s přítelem.

Ale hezky popořadě.

Tallinn:

Tallinn si zaslouží svůj samostatný článek, protože je to úžasné město, na které mám plno vzpomínek. Určitě jen můžu doporučit ho navštívit :-) Já už jsem tam byla dvakrát, poprvé v srpnu 2016, kdy jsem si užívala svůj první dobrovolnický workcamp, a podruhé teď během Erasmu.

Původně jsem neměla v plánu se tam vracet, ale když mi kamarádka napsala, že jede do Tallinnu na studentskou konferenci přednášet a budu mít ubytování a jeden den jídlo zadarmo, nemohla jsem odolat. Sedla jsem na noční autobus a vyrazila do Tallinnu.

Vlna nostalgie se dostavila hned na autobusovém nádraží. Tam jsem se totiž dva roky zpátky naučila svojí první lekci samostatného cestování: když chceš někde nocovat na autobusáku, zjisti si nejdřív, jestli ho přes noc nezavírají. Ten tallinnský totiž zavírají, takže jsem v jednu ráno skončila na ulici mezi opilcema. Teď to dávám jako historku k dobru, ale tenkrát mi moc do smíchu nebylo. Hlavní je, že jsem to přežila a jsem už poučená :-D





Během prvního dne jsem stihla sběhnout křížem krážem celé staré město, užila si Tallinn Free Tour (můžu jenom doporučit, Estonci mají skvělý smysl pro humor a kousavé poznámky), prozkoumala Kadriorg Park a sledovala západ slunce na pláži. Tallinn je přístavní město, takže k pláži se tam dostanete téměř všude.

Já byla dva roky zpátky na Pirita Beach, ale můžu vám říct, že ani v srpnu jsem si v Baltu nesmočila víc než ruku :-D

Na večeři jsem mojí delegaci vytáhla do jediné, ale prostě úžasné, restaurace, kterou jsem kdy v Tallinnu do té doby navštívila (St. Patrick) a nechala se opět unést na vlně exploze chutí jejich BBQ steaku v kombinaci s kysanou smetanou a pečenými brambory. Povinností byly i sýrové koule, které jsem si zamilovala, ale bohužel jinde než v Estonsku jsem je zatím neobjevila.

Druhý den se nesl ve znamení studentské konference, kterou jsem si užila se vším všudy, včetně prohlídky školy. Na medicíně se totiž k něčemu takovému vůbec nedostanu, takže to byl zážitek :-) Měli tam skvělou knihovnu s lůžky na pohodlné čtení nebo klidně i spaní, pokud studenti potřebují. Výborná věc, chci i u nás! :-D

Smoothie ze školního bufetu, čerstvě připravený (jahoda, kiwi a pomeranč). Chci víc!

Na závěr výletu jsme s vyučujícími šli na večeři do superdrahé restaurace v centru města. Málem mi skočil žaludek do krku, když jsem viděla ty ceny, o fancy jídelních kombinacích ani nemluvě... A přitom jediná dobrá věc nakonec byl česnekový hummus :-D Tyhle věci holt nejsou pro mě.

Zpátky jsem jela dalším nočním autobusem. V 6 ráno jsme přijeli na autobusák, odjela jsem na kolej, hodinu spala, po probuzení se začala učit a v deset odjela na zápočtový test z patologie a patofyziologie. Tenhle stres už nikdy víc! :-D

Babi s dědou na výletě:

Když mi moji prarodiče o prázdninách řekli, že mě v Litvě navštíví, ani za mák jsem tomu nevěřila. Přeci jenom už mají nějaký věk, letenky i ubytování jsou drahé a děda má strach z létání. Proto jsem byla pořádně překvapená, když jsem se v září dozvěděla, že je v říjnu sestra vezme na výlet :-)

Ve středu jsem přijela ráno z Tallinnu, napsala si test a měla den na vydechnutí. Ve čtvrtek odpoledne už jsem stepovala na letišti a nedočkavě vyhlížela návštěvu. Dokonce si ještě po cestě udělali přestávku na pár hodin v Rize, aby to byl pořádný výlet se vším všudy :-)

Byly to výborné čtyři dny. Zvládli všechno, co jsem si pro ně připravila, nikdo nereptal, děda, kterému je přes sedmdesát a má umělé koleno, mi dokonce i vyšel schody na Horu Tří Křížů, které jsou pěkně strmé a hlavně nesourodé, a nakonec jsme si udělali i výlet do Kaunasu, druhého největšího litevského města. A po večerech jsme na ubytování mastili žolíky.

A samozřejmě se nemůžu nepochlubit kufrem jídla, který mi přivezli :-D Jablečný koláč, babiččiny výborné tousty, dva pytlíky řízků, sladkosti... a taky Mikuláše a adventní kalendář od maminky :-)



A co Kaunas? Upřímně, nic extra. Vilnius se mi líbí mnohem víc. Je to takové klidné, ospalé městečko, s několika kostely a asi s nejvíce muzei na metr čtvereční ve světě. Na druhou stranu mají skvěle zpracované turistické letáčky a oficiální hashtag je #kaunastic, takže je vidět, že se fakt snaží a postupně se to rozvíjí :-) Z Vilniusu se do Kaunasu dostanete za 1,5 hodiny velmi pohodlným dvoupatrovým vlakem, a to za příjemnou studentskou cenu kousek pod 3€.

Kaunas Castle

Ale jinak je okolo Kaunasu hezká příroda a hlavně - vodní plochy!

Fun fact: V Kaunasu jsme se ještě se sestrou vydaly na jednu krásnou katedrálu (bohužel mi umřela baterka na mobilu a nemám fotky), děda s babičkou nechtěli. Nechali jsme je tedy pokračovat v autobuse, řekli jim, kde mají přesně vystoupit a vystoupily. I s jejich lístkama. Takže jsme nechali svoje prarodiče, kteří mluví jen česky, v cizím městě samotný a ještě vlastně jeli "načerno" :-D Byl to pěkný risk, který nám nedošel, ale dobře to dopadlo! Žádný revizoři, děda s babičkou vzorně vystoupili a i vlak jsme stihli :-)

Varšava:

I Varšava si zaslouží svůj samostatný článek. Byla jsem z ní totiž neskutečně nadšená, překvapená a trochu jsem se zamilovala :-) Rozhodně musím ještě jednou zpátky, protože jsem nestihla všechno, co jsem chtěla.

Než se k článku dokopu, navnadím vás trochou fotek:

Jídlo je na cestách základ a tohle byla další špica :-)

Školní okénko:

V mezičase mezi návštěvou a cestováním jsem ležela v knížkách, dělala zápočty a kosila všechny nutné povinnosti k tomu, abych dostala kredity a mohla ke zkouškám.

Ve třeťáku medicíny už se konečně dostanete i k pacientům a do nemocnice a zvlášť na Erasmu to pro mě byl zážitek, protože pacienti jsou většinou staršího věku a anglicky nemluví, takže jsem lovila z paměti znalosti z hodin ruštiny na gymplu. Nutno podotknout, že mi ruština nikdy moc nešla (navíc jsme se nikdy k částem lidského těla nedostali), takže kolikrát tam na mě koukali jak na blázna :-D

Ale přeci jenom to někdy mělo svoje výhody. Když jsme vyšetřovali pacienty, moji spolužáci se museli spoléhat na jejich často chabou litevštinu a posunky, já jsem toho s ruštinou zvládla mnohem víc.

U praktické zkoušky z interní propedeutiky, kdy jsme měli pacienta jenom fyzikálně vyšetřit, jsem si s pacientem dobře pokecala, navíc mi napráskal celý svůj zdravotní stav a problémy a pomohl mi tak. Na konci mi ještě i popřál hodně štěstí do života, a že jsou moji rodiče na mě určitě pyšní :-) Tyhle momenty patří mezi ty, co mě ještě drží při naději, že má moje studium smysl.

Trochu jiná situace pak byla na dalším pokoji, kde jsem se pánům asi líbila, protože mi pořád říkali "očeň krasívaja děvuška", a že už mám dostudovat, abych se o ně mohla starat, protože místní doktorky prý nejsou tak pěkné a mladé :-D Dokonce jsem od jednoho dostala i čokoládu :-D Něco takového jsem vůbec nikdy nečekala. Ale bylo to milé :-)

V listopadu jsem se podívala i mezi litevské medické kolegy, když jsem dostala od vyučující možnost jít trénovat fyzikální vyšetření. Musím říct, že mě překvapilo, jak tam téměř všichni mladí umějí velmi dobře anglicky, často i rusky. Na starost si mě vzal kluk původem Polák, který po mně nejdřív chtěl, abych na něj mluvila česky, že mi bude rozumět, ale nakonec jsme skončili u angličtiny :-D

Erasmus pro mě byla super zkušenost, kdy jsem mohla kouknout pod pokličku jiné země, jejího vzdělávání i zdravotnictví. Jsem strašně ráda, že jsem jela :-)